Duben 2016




Mapa rodin vzdělávající děti doma.

27. dubna 2016 v 6:33 | já |  ZŠ Březová..český unikát
Tak i my už patříme mezi domškoláky :) Od září jdeme na to úplně,zatím trénujeme pomocí IVP a upravené školní docházky při běžné škole.


Mapa je přehledná a dobře se v ní vyhledává,aktualizuje se každý týden.Zapsat se do ní může každý,kdo vzdělává své dítko doma,slouží hlavně k tomu,aby si rodiny našli stejně zaměřené ,,kolegy,, v Individuálním vzdělávání.Předávali si tak své zkušenosti a dělili se o radosti i starosti.My jsme jediní ze strakonického okresu,kdopak se k nám přidá?


A jaký je váš názor?

27. dubna 2016 v 5:46 Názory
Znáte to...máš na to 5 minut...Mluvím teď konkrétně o ...milovaných...deseti či pětiminutovkách ve škole.Jedno z jakého jsou předmětu,jsou prostě ...na čas...Sama jsem si kolikrát položila otázku,proč jsou na čas.Vychází mi z toho jediné,časové omezení ve školní výuce.Za předpokladu,že vyučovací hodina má 45 minut se zřejmě jinak písemka dělat nedá.Ale názory se různí,hlavně v tom,zda je opravdu tak nezbytné napsat vše správně a formou sportovního výkonu,tak,aby byl dosažen nééé že rekord,ale abych tak řekla průměrně správný výsledek jak v čase tak ve výkonu.No,nejsem si jistá,ale myslím si,že upřednostnit rychlost před kvalitou asi není to pravé ořechové.
Je pravdou,že v naší zemi se sice ...všichni učí všechno a nejlépe stejně...ovšem je také pravdou,že někomu to problém nedělá ba naopak má testy rád a je soutěživý,někomu je to fuk,protože to nějak zvládne,někomu je to fuk,protože to stejně nezvládne a jiný z toho má trauma týden dopředu.Když to shrnu je to asi celkem na nic,rychlost udaná časovým limitem asi z nikoho stejně génia neudělá a pokud je nervák zkazí i to co umí.Někdo má hrozný stres už jen z toho,aby nepřišel někam pozdě nebo aby mu neujel bus či vlak.Jiný to zabalí a když mu něco ujede nebo přijde pozdě mávne nad tím rukou a nebere si to k srdci,že mu někdo vynadá pustí jedním uchem tam a druhým ven.
Takže jak to vlastně s těmi písemkami a testy ...na čas...vlastně je?Proč se doopravdy dělají na čas? A k čemu to má sloužit?Nějak se nemohu dobrat správné odpovědi neboť v tom je mnoho proměnných a když vezmu v potaz nastavení jednotlivce nikoli kolektivu,pak mi vychází,že je to strašně diskriminující disciplina.Asi jako když vedle sebe postavím na startovní čáru namakanýho borce,běžně trénovaného sportovce a nesportovce,vystřelím ze startovní pistole a nemilosrdně budu sledovat čas.Také mají stejné zadání,stejnou vzdálenost a pokud možno stejný čas na dokončení závodu,výsledek pak určím bez ohledu na jejich dispozice,stejně jako třebas v písemce z matiky,kdy někdo ovládá bravurně(namakaný borec),někdo průměrně(běžně trénovaný sportovec) a někdo to neovládá ani kdyby se rozkrájel(nesportovec).
No jo vlastně,ve sportu se ale k těm dispozicím přihlíží přece.Sportovci a závodníci jsou rozděleni do stejných kategorií že mám pravdu?Takže jsou na tom vlastně líp,než děti při písemce z češtiny.Sporovec,který nezvládne svou kategorii se cítí mizerně a na sebevědomí mu to asi nepřidá,jak se cítí dítě,které nezvládne ve směsi takových kategorií?Co se mu asi honí hlavou?Že je k ničemu a selhalo jen proto,že dva tři namakaní ve stejné disciplíně vyhráli i když ono nemělo šanci?
Prosím,chci vědět,proč se ve škole píšou písemky a testy na čas,k čemu je to dobré,co to má prokázat v případě,že vyučující už dávno dispozice všech svých žáků zná?Nerozumím tomu.


Video :)

23. dubna 2016 v 2:03 | jNezostavajzeVŠkole |  Názory
Jde sem dát jen odkaz.dá se nad tím dost polemizovat,ale má to trošku něco do sebe.....:) nebrat ve zlém,jen jako námět k zamyšlení :)




A další modré obrázky

6. dubna 2016 v 1:06 | všichni v modrém |  2.duben...náš svátek








První modré vlaštovky

4. dubna 2016 v 3:41 | všichni v modrém |  2.duben...náš svátek














Škola Březová-Škola na konci světa-Učitelé

3. dubna 2016 v 23:49 | ZŠ Březová |  Názory

NAŠI UČITELÉ

Ředitel školy

8 P1120143

PaedDr. Ludvík Zimčík

vyučující na 2.stupni ČESKÝ JAZYK, RUSKÝ JAZYK, DĚJEPIS
"Vždy se snažím učit děti pracovat s informacemi - naučit učit se, využívat nejrůznějších zdrojů informací. Každý žák by měl ve škole zažít pocit úspěchu - některý např. v češtině, jiný v matematice, další za pracovitost, ochotu ... .
Využívání ICT v naší škole je prostředkem, ne cílem."
rediteluv-blog


ZŠ Březová,vyjádření pana ředitele k inkluzi.

2. dubna 2016 v 1:31 | Ludvík Zimčík |  Názory

Společné vzdělávání odnesou žáci se speciálními potřebami. Tak to vymysleli rádoby odborníci, děsí se ředitel školy v Březové Zimčík

7. 3. 2016 13:56
ROZHOVOR My integraci dětí řešíme přirozeně dlouhá léta. Asistentky vybírám podle životních a profesních zkušeností. Rozpory mezi asistenty a učiteli mohou přijít. Ve sněmovně to ale nevědí. Společné vzdělávání nesplní požadavek možností pro všechny. Rodiče ohledně inkluze tápou. Špatně placené učitelky si nemusí se společným vzděláváním poradit. Finanční ocenění udělalo z učitelek vystresované "úči". Neodsuzujme současné české školy. Jednotná škola ničila aktivitu. Děti se nezměnily. Žáci byli, jsou a budou takoví, jaké si z nich uděláme. To řekl PL Ludvík Zimčík, ředitel základní školy v Březové u Uherského Hradiště.
Společné vzdělávání odnesou žáci se speciálními potřebami. Tak to vymysleli rádoby odborníci, děsí se ředitel školy v Březové Zimčík
Foto: Archiv LZ
Popisek: PaedDr.Ludvík Zimčík, ředitel školy v Březové
Pane doktore, média jsou plná slov o inkluzi. O integraci dětí s nějakým postižením do normálních tříd. Je to "vynález" českého ministerstva školství, anebo to přišlo z Bruselu? Co o tom soudíte?

Samozřejmě to přichází odjinud. V médiích najdeme dostatek informací o tom, proč je třeba zavést společné vzdělávání. O společném vzdělávání nerozhodla současná ministryně; o tom rozhodli před mnoha měsíci naši zákonodárci. To je fakt.

Jste ředitelem základní školy. Pociťoval jste v uplynulých letech nutnost řešit integraci takříkajíc shora? Anebo vyhovoval současný stav?

Integraci v naší škole řešíme jako samozřejmost dlouhá léta. Měli jsme i dříve a máme i nyní autistického chlapce v mateřské škole, která je součástí naší školy, už od prvního ročníku máme teď už ve čtvrtém ročníku nevidomou žačku, v prvním ročníku máme chlapce s ADHD; máme další integrované žáky. A vždy to byl velký boj získat pro tyto děti a žáky asistentku pedagoga, neboť vždy z krajského odboru školství znělo, že nejsou finance. A nyní máme věřit, že to bude přesně naopak. V naší škole se věnujeme všem dětem se speciálními vzdělávacími potřebami i nyní. Nařízením se náš přístup nezmění.

Laikovi to připadá, že o peníze jde zase až v první řadě. Na asistenty postižených dětí je letos vyčleněno půl miliardy korun. Jak si v praxi představujete práci asistentů ve škole vašeho typu?

Podobných slibů školy o financích pro integrované žáky dostaly mnoho. Realita je jiná. Asistenti pedagoga dostávají od státu mrzký peníz. A navíc situace je kraj od kraje jiná. V naší škole máme nyní tři asistentky pedagoga s odpovídajícím vzděláním, které na sobě stále pracují, dále se vzdělávají a hlavně svoji práci vykonávají se zaujetím, vstřícností a empatií. A kdybych jim k tomu bídnému ohodnocení nepřidal z celkového rozpočtu na platy, neudržel bych si je. Asistentky si vybírám s jejich životní i profesní znalostí. Jsou to moje bývalé žačky už odsud ze základní školy, které jsem sledoval i na střední škole, takže jsem jejich zaměstnáním nekupoval zajíce v pytli. Nejde mně o to, aby jen nějak žáka hlídaly, ale aby skutečně žákovi pomáhaly, aby byly pro jeho výchovu a vzdělávání přínosem. Proto se je snažím slušně zaplatit.

Nedojde k třecím plochám mezi asistenty a učiteli?

Z praxe vím, že se to stává. Ale také od toho jsem ředitelem školy, abych věděl, co se děje v jednotlivých třídách, mluvím s učiteli i asistentkami, s žáky, kontrola a hospitace pro mě nejsou frází. Potom k třenicím nemůže dojít. Ale to musím s tou školou skutečně žít. Ne si jen hlídat pohodlné křeslo ředitele. Klidně mi nevěřte, ale škola je vždy taková, jaká je ředitelka nebo ředitel školy. Je to můj názor založený na dlouholeté znalosti českého školského prostředí, od mateřské školy až po vysokou školu, osobním poznáním mechanismů, podle kterých se řídí český školský systém a osobních zkušeností otce dítěte se speciálními vzdělávacími potřebami. Mnohdy zírám, s jakou bohorovností nejrůznější samozvaní odborníci sdělují své pravdy o školách, aby zítra bez mrknutí oka říkali něco úplně opačného. Postaví se před kameru a už "jedou". V životě to v praxi nedělali, ale mluví o tom zasvěceně. A lépe než já. A jak krásně. Ale to je tak vše, proto jsou takoví lidé ve sněmovně. V normálním životě by se totiž neuplatnili a tak hezky by se neuživili.

Co vůbec způsobí inkluze postiženého dítěte v rámci atmosféry třídy? Jsou učitelé na tuto novinku připraveni?

Společné vzdělávání nesplňuje a nesplní proklamovaný požadavek stejných možností všem - na jedné straně otevírá větší šance dětem se speciálními vzdělávacími potřebami, ale na úkor žáků, kteří jsou schopni rychleji a snáze zvládat učivo, a přesto budou nuceni navštěvovat, přinejmenším během povinné školní docházky, běžnou základní školu, neboť kolik rodičů si dovolí platit školu soukromou. Každý rozumný absolvent české základní školy z minulosti i současnosti zná běžnou realitu pomalé a nezajímavé výuky, protože učitelé byli a jsou (a v případě společného vzdělávání budou ještě více) nuceni kvůli žákům slabým nebo žákům s naprostým nezájmem stále opakovat učivo, které jiní žáci již napoprvé dobře zvládli. Bylo by velkým pokrytectvím tvrdit, že nevíme o mnohdy hrubém chování některých dětí ke spolužákům i k učitelům, že jsme nezažili výsměch, a dokonce i výhrůžky těm žákům, kteří měli zájem o výuku a o dosažení pěkných učebních výsledků.

Co na to říkají rodiče vašich žáků?

Rodiče našich žáků samozřejmě pozorně sledují situaci v jednotlivých třídách, a protože jsme k nim velmi otevření a seznamujeme je se situací ve třídách, nemáme zatím problémy jim vzdělávací potřeby jednotlivých žáků vysvětlit, aby to pochopili. Ale z několika novinových článků v okresních novinách na téma společného vzdělávání soudím, že tomu tak všude není.

Ministerstvo tvrdí, že nikdy nebylo jeho záměrem rušení speciálních škol a přeřazování všech handicapovaných do běžných škol. Je tomu opravdu tak? Anebo je inkluze právě první krok k tomuto?

Stačí "zalistovat" v novinách několik let zpět a najdete tam odpověď.

Počítá se s tím, že náklady na inkluzi budou mimořádně vysoké. Ministerstvo počítá, že na to bude už v roce 2018 potřebovat o jeden a půl miliardy korun víc než dnes. Neměly se ty peníze koneckonců dát v rámci resortu na něco jiného?

Už se ale nemluví o tom, že na bedra špatně placených učitelek se přidává zavedením společného vzdělávání spousta další práce, ale nikde nemají jistotu, že jim bude skutečně zaplacena. Zatím jsou to jen sliby, že jim bude plat navýšen, ale podobných slibů už jsme slyšeli mnoho a skutek utek'; každý podobný slib jen poštval veřejnost proti pedagogům. Veřejnost je dlouhodobě podobnými informacemi o navýšení platů ovlivňována a výsledkem je to, že se negativně naladí proti těm, kteří mají přece stále volno, prázdniny, krátkou pracovní dobu, jsou ve škole jen několik hodin denně... Účel bude splněn. Zavřeme jim ústa. Kolikrát se už v médiích s velkým předstihem objevilo a ještě se objeví, že učitelům se zvýší platy; mnohdy se to ohlašuje dlouhé měsíce dopředu. Tak jako nyní. Realita je opačná. Nároky na práci pedagogů se zavedením společného vzdělávání do běžných škol navíc budou dále zvyšovat. Tento nesoulad tak může do budoucna způsobit nemalé problémy.

Co je v připravované inkluzi nejzneužitelnějším faktorem?

Nejvíce to odnesou právě ti žáci se speciálními vzdělávacími potřebami, kteří přejdou do běžných základních škol, neboť jsou jiní - někdy svým způsobem myšlení, někdy svým chováním, někdy neschopností se bránit výsměchu, ústrkům apod. Rádoby odborníci mají řešení na všechno. Učitelům adresují fráze o jejich poslání a řečičky o zásadním významu vzdělání pro rozvoj společnosti; je to strašlivé pokrytectví; všichni mají plná ústa řečí o individuálním přístupu ve školách, ale je to přesně naopak. Pokud by chtěl nějaký rádoby odborník napadat moje názory, uvádím, že mám třiadvacetiletou dennodenní zkušenost s dítětem s Aspergerovým syndromem, které prošlo mateřskou školou, běžnou základní školou i střední školou, takže mám dostatek praktických zkušeností s přístupem k dětem se speciálními vzdělávacími potřebami v běžných školách. Navíc jsem učitel, vedoucí pracovník, velmi dobře znám nejen školskou legislativu, a přesto bylo někdy nemožné domluvit se s vedením a učiteli zmíněných škol. Tak jak to může vypadat v případě rodičů, kteří v této oblasti jsou laiky? A dále bych mohl těmto rádoby odborníkům ukazovat stovky mailů a dopisů od rodičů dětí, kteří mě a naši školu žádají o pomoc, neboť jsem ředitelem školy, která má dva obory vzdělání, základní školu a základní školu speciální, a jsme známi skutečně individuálním přístupem ke každému dítěti a žákovi, a to nejen na papíře.

Vím o vaší škole, že tam je převaha kantorů mužů. To je vcelku nevídané v rámci českého školství. Jak nahlížíte na feminizaci školství, které má jistě i důvody ekonomické?

Ano, v základní škole je u nás 54 % učitelů - mužů. Ano, finanční ocenění z vysokoškolsky vzdělaných učitelek udělalo velmi často jenom vystresované úči, které se stále více bojí předstupovat před plné třídy, a to už nemluvím o kvalitě výuky v nich. S otevřeným vzděláváním přijde ještě větší vyčerpání, profesní a osobní rezignace učitelek a učitelů jako důsledek změn vzdělávacího kontextu - vyššího počtu žáků ve třídách, možností většího množství žáků se speciálními vzdělávacími potřebami v jednotlivých třídách, nedostatečného vybavení škol... S nízkým ohodnocením materiálním půjde ruku v ruce i velmi nízké ohodnocení duchovní - nízké společenské uznání, zpochybňování práce a mnohdy nemístná kritika pedagogů.

Srovnejte obecně klady a zápory českého školství před rokem 1989 a v uplynulých 25 letech. Dá se to vůbec? Můžete porovnat nároky, které škola v těchto obdobích kladla?

Za těch pětadvacet let se toho v některých základních školách moc nezměnilo. Nikdy se nebudu podbízet přikrášlováním skutečnosti na českých školách, ale už jsem hovořil o těch bohorovných odbornících, kteří před kamerami sdělují své zasvěcené pravdy, a přitom to v životě v praxi nedělali. Učitelé nepotřebují hyperaktivní chrlení různých slibů, jednoho divnějšího nápadu za druhým. Školy potřebují jasné a konzistentní názory a pohled na budoucnost školství, jasnou koncepci, ne zbrklé a ještě zbrklejší kroky a úkroky zpět, když se momentální nápad dočká obecného výsměchu. Současný učitel stále pociťuje nedostatek osobní perspektivy a společenské prestiže. Jakou prestiž může mít učitel s podprůměrným platem ve srovnání s jinými vysokoškolsky vzdělanými lidmi? Učitelé vyvinuli v předcházejících pětadvaceti letech enormní iniciativu, dávají své myšlenky, svoje "know-how" jen tak, zadarmo a čeho se jim dostává? Přitom víme, že ve skutečném životě není nic zadarmo. Je to snad tím, že i náš "učitelský" svět je jiný? Vždyť svoji práci děláme často ne kvůli tomu finančnímu ohodnocení, tomu podprůměrnému platu, ale proto, že ji dělat chceme. A co za to máme? Kolik uštěpačných poznámek, kolik výsměchu kvůli finančním možnostem učitelů, no jasně, "učitel, učitelka". Neumíme se obhájit, neumíme za sebe bojovat. Dovolí si přijít někdo k lékaři, stavaři a říkat mu, jak má pracovat, tak jak si to často dovolí nejen rodiče vůči učitelům? Často mám pocit, že absolvování základní školy je pro podobné lidi nejvyšší kvalifikací, vždyť chodili do školy, proto ví, jak učit; navíc, u nás přece každý rozumí fotbalu a školství.

Měly zůstat jednotné osnovy? Tuším ministryně Buzková je zničila, byť si to nedovolili ani Němci za války a po nich komunisté v dobách socialismu...

Nesouhlasím. V rámci "jednotné školy" nešlo dobře rozvíjet individuální kvality žáků; talentovaní žáci byli opomíjeni v šedivém průměru kolektivní výuky, žáci nebyli příliš vedeni k samostatnému uvažování, zdravé asertivitě a individualitě využívající přirozeného talentu žáka. Toto vše bylo často potlačováno a žáci byli spíše vedeni k hloupému papouškování učiva. V tradiční - "jednotné škole" - měli žáci velmi omezený prostor pro svou aktivitu, pro to, aby mohli mít nějaký vliv na své vlastní vzdělávání. Dělali jen to, co po nich vyžadoval učitel. A co se učilo na mnoha školách - papouškovat. Doslova opakovat informace a citace z učebnice. Ta minulá "jednotná škola" měla zprostředkovat žákům informace. A naučila se jim je podávat hezky předžvýkané, vytříděné, prostě ty "správné". Dnes má žák informací víc než škola. Doba těch "správných" předžvýkaných informací sdělovaných žákům je pryč. Doba "chránění" žáků před nevhodnými informacemi také. Můžeme se přít, jestli je to dobře, nebo špatně, ale dnešní žáci mají a budou mít k dispozici všechny informace - pravdu, lež, hodnotné zprávy i bulvární informace, zprávy relevantní i naprosté nesmysly, poezii i nejdivočejší násilí a porno. A pokud si někdo myslí, že to vše dokáže žákům zakázat a "zařídit", aby měli k dispozici jen to jedině správné, tak to určitě ne. Nežijme v iluzi, nebuďme pokrytečtí.

Je kázeň největším problémem dnešního základního školství?

Pro připomenutí těm, kteří sice umějí hezky mluvit o základním školství, ale už dlouho je jim realita základních škol vzdálená, neboť současnou základní školu skutečně zevnitř neznají. Měli by se seznámit, a to osobně, nikoliv zprostředkovaně, se skutečným stavem na základních školách. Měli by vědět, k jak výrazným změnám dochází v chování a postojích dětí už ve věku prvního stupně základní školy, a zda tyto změny může zvládnout často vystresovaná "úča".

Co vás fascinuje na vašem povolání? Je to ještě poslání?
Děti, žáci. Děti se nezměnily. Ty jsou pořád stejné, jen se mění prostředí kolem nich a doba, v níž vyrůstají. Žáci vždycky byli, jsou a budou takoví, jaké si z nich uděláme. Celou svoji praxi jsem se snažil naučit děti pracovat s informacemi a na tom neměním nic ani dnes, s tím rozdílem, že před lety práce s informacemi byla hlavně o práci s knihami, tištěnými dokumenty apod., dnes je to samozřejmě internet, sociální sítě, ale cíl je stejný - naučit pracovat děti s informacemi, ale na úrovni 21. století. Ve školství se pohybuji více než třiatřicet let. Rád říkávám, že jsem ve školství zažil různé koncepce i "antikoncepce", reformy i deformy, zažil jsem i takové zrůdnosti jako například počáteční čtení na čas - se stopkami v ruce učitelky. Praxe mě naučila, že je třeba netočit se jako korouhvička na věži podle momentálních názorů, přání a nepromyšleností MŠMT a dalších nadřízených, ale hlavně používat svůj vlastní rozum a snažit se učit tak, aby to žákům něco přinášelo. Žáci vám musí uvěřit, že jste ve škole kvůli nim, ne naopak, že jsou oni ve škole kvůli učitelům. Pak to s nimi jde a nemáte problém se s nimi domluvit.

Psali jsme:


Úřad vlády a Den autismu

1. dubna 2016 v 17:38 | www.vlada.cz
31. 3. 2016 14:42

Avízo: Úřad vlády ČR - v rámci kampaně Česko svítí modře - symbolicky zmodrá a vyjádří podporu lidem s autismem a jejich rodinám

Strakova akademie bude v noci ze soboty 2. dubna na neděli nasvícena modrým světlem a zúčastní se tím kampaně "Česko svítí modře". Úřad vlády ČR tak podpoří Světový den za zvýšení povědomí o autismu, který připadá právě na 2. dubna.

Nasvícen bude zadní trakt budovy směrem na Kosárkovo nábřeží (směrem k řece). Akce začne v osm hodin večer a potrvá do rozednění, tj. cca do sedmi hodin nedělního rána.
Iniciátorem nasvícení Úřadu vlády na modro je ministr pro lidská práva, rovné příležitosti a legislativu Jiří Dienstbier, který také přijal záštitu nad letošním 3. ročníkem kampaně "Česko svítí modře".
Česko svítí modře – plakát 2016

Nezůstává ale jen u této symbolické podpory. Před necelými dvěma měsíci ministr Dienstbier předložil vládě podnět Vládního výboru pro zdravotně postižené občany (VVZPO) k řešení situace života osob s poruchou autistického spektra (PAS) a jejich rodin. Ten vláda dne 8. února schválila a podpořila tak i prakticky zlepšení života lidí s touto těžkou nemocí a jejich nejbližších.
"Situaci rodin s osobou s PAS je třeba řešit aktivně a pomoci jim v těžké situaci. Co můžeme udělat v relativně krátkém časovém období je například distribuce informačních materiálu o PAS, nastavení optimálních standardů pro chráněné bydlení osob s PAS či vypracování metodiky řešení krizových situací osob s PAS a jejich rodin," řekl k tomu ministr Dienstbier. A připomněl též nutnost zavedení sledování varovných signálů a odchylek ve vývoji dítěte v rámci preventivních prohlídek u praktických lékařů pro děti a dorost.
Česko svítí modře
Kampaň "Česko svítí modře" je projektem platformy NADĚJE PRO AUTISMUS. Jejím cílem je zvýšit povědomí veřejnosti o problematice poruch autistického spektra (PAS) neboli autismu. 1. ročník se konal v roce 2014. Celorepubliková kampaň bude oficiálně zahájena dnem 2. dubna, který je OSN vyhlášen jako Světový den zvýšení povědomí o autismu, a potrvá až do konce měsíce. Propojuje organizátory osvětových akcí napříč republikou, posiluje vědomí sounáležitosti a solidarity s lidmi s PAS a jejich rodinami.
Česko svítí modře – logo
Historicky si svět poprvé připomněl existenci autismu 2. dubna 2008. Jako reakci na jeho prudce vzrůstající výskyt vyhlásila Valná hromada OSN rok před tím tento den jako Světový den zvýšení povědomí o autismu (WAAD).
Celosvětová kampaň nese název "Light It Up Blue!" - kde modrá barva symbolizuje komunikaci a sebevyjádření - jednu z oblastí, která je pro pochopení a začlenění osob s autismem podstatnou bariérou. Členské státy OSN podnikají opatření pro zvýšení informovanosti o autismu ve společnosti a k podpoře včasné diagnostiky a intervence.
V ČR byl v loňském roce modře nasvícený např. Pražský hrad, budova Poslanecké sněmovny PČR, Mahenovo divadlo v Brně, Velehrad, budova úřadu Zlínského kraje, radnice Zlína a Olomouce, Jaderná elektrárna Dukovany a celá řada dalších budov.

ČEZ nasvítí modře

1. dubna 2016 v 17:32 | Modrá beruška |  2.duben...náš svátek
ČEZ pomáhá lidem s autismem.
Své budovy nasvítí modře a přispěje regionálním neziskovkám.
Skupina ČEZ se opět připojí k celorepublikové kampani "Česko svítí modře" s cílem více porozumět světu lidí s autismem. V noci z 2. na 3. dubna proto modré světlo, symbolizující komunikaci, ozáří elektrárenské budovy v sedmi krajích České republiky. Na Vysočině zazáří modrou barvou Jaderná elektrárna Dukovany. Vyjádří tak společně s ostatními podporu a solidaritu osobám s PAS (poruchou autistického spektra), u nichž je problematickou oblastí právě komunikace.

Třetí ročník iniciativy "Česko svítí modře" bude zahájen v sobotu 2. dubna, což je Světový den zvýšení povědomí o autismu, a potrvá až do konce měsíce. Jedná se o projekt platformy Naděje pro autismus, jejímž cílem je zvyšování povědomí veřejnosti o problematice tohoto stále četnějšího neurovývojového postižení. Dle nejnovějších průzkumů postihuje autismus každé 68. narozené dítě, v případě chlapců je to dokonce každý 42. "Za letošní téma jsme zvolili vzájemnou komunikaci, neboť hlavním deficitem osob s autismem je odlišné vnímání, porozumění a sociální komunikace. Nedílnou součástí kampaně je proto Komunikační soubor, jehož cílem je přiblížit a ozřejmit odborné i laické veřejnosti jednoduché zásady komunikace s lidmi s PAS, ale také pomoci detekovat člověka, se kterým takto komunikovat mají," uvedla Marta Pečeňová, zakladatelka platformy Naděje pro autismus.

V rámci této akce podpoří Nadace ČEZ sedm projektů napříč celou republikou. Na jižní Moravě bylo podpořeno komunitní centrum pro rodiče a děti s PAS s názvem Modrá beruška (www.modraberuska.cz). Předsedkyni Evě Honkové předal symbolický šek ředitel elektrárny Dukovany Miloš Štěpanovský. "Darovanou částku využijeme na nákup didaktických her a pomůcek pro děti s PAS a na relaxační služby pro maminky, které o tyto děti neúnavně pečují," říká Eva Honková. Do kampaně na podporu osob s PAS se zapojili také zaměstnanci elektrárny Dukovany, kteří přišli do zaměstnání v modrém oblečení.

ČEZ rozsvítí modře také druhou jadernou elektrárnu Temelín, Centrálu v Praze, sídlo společnosti ČEZ Distribuce v Děčíně, chladicí věže elektrárny Tušimice, vstupní aulu elektrárny Dětmarovice a Dům energetiky v Ostravě.

Mám Aspergerův syndrom

1. dubna 2016 v 0:31 | Jitka Hosanna Štěpánková |  Názory

Mám postižení, kterému se říká Aspergerův syndrom

30.3.2016

Mám postižení, kterému se říká Aspergerův syndrom
Foto: IMA

Jenom podivín umí zpaměti celé atlasy

Když jsem se vracela z pražské APLA (Asociace na pomoc lidem s autismem), tak jsem se ponořila do myšlenek, že jsem málem přejela zastávku. Na poslední chvíli jsem vyskočila z tramvaje. Stává se mi to často. Na zájezdu v Itálii jsem se třikrát ztratila. Když mě něco zaujme, úplně zapomenu na svět kolem. Když se vzpamatuju, jsou všichni pryč.
Na nádraží jsem byla brzy, tak jsem si chvíli sedla v parku před nádražím na lavičku. Podívám se do korun stromů - vlevo platan javorolistý, vpravo katalpa trubačovitá. Můj syn mi kdysi popisoval, co viděl v Rumunsku: "Asi nějaká masožravá kytka." Já jsem mu na to řekla rovnou od plotny, kde jsem vařila: "To není žádná kytka, to je houba a jmenuje se květnatec Archerův." Vytřeštil oči, vrhnul se do knihovny pro atlas hub, nalistoval podle abecedy květnatec a užasle pravil: "Ano, to je přesně ono!" Jenom opravdový podivín umí zpaměti celé atlasy.

Aspergerův syndrom je jednoduše řečeno vysoce funkční autismus

Mám postižení, kterému se říká Aspergerův syndrom. Jednoduše se dá říct, že je to vysoce funkční autismus. Jeho výhodou je skvělý mozek a nadprůměrná paměť. Nevýhodou je všechno ostatní. Nevím, jestli je na světě nějaký autista, který je opravdu rád, že je tím, čím je. Snad kromě malých dětí, které si ještě neuvědomují, že jsou takový "mimozemský výsadek".
Aspergerův syndrom patří mezi poruchy autistického spektra (PAS), které mají společné zejména to, že nejsou léčitelné. Způsobuje je odlišný neurologický vývoj během nitroděložního života. Tzv. psychoterapie spočívají hlavně v tom, že nám psychiatři a psychologové vysvětlují, jak funguje běžný, tedy neurotypický člověk, abychom se naučili s ním jednat. Potíž je v tom, že každý z lidí reaguje poněkud odlišně, nejde na to udělat tabulka v Excelu, takže jsme často zmateni a reagujeme podivně. Vy zíráte, my zíráme...

Většina z nás se nedokáže lidem dívat do očí

Tváříme se pitomě, takže nás pak lidé mají za pitomce. Dokud nepřijde řeč na téma, ve kterém se vyznáme. To pak uděláme fundovanou přednášku, že publikum jenom užasle hledí.
Většina z nás se nedokáže lidem dívat do očí. Je to příliš namáhavé. Já nemůžu zároveň přemýšlet nebo mluvit a zároveň se někomu dívat do očí. Pokud se s úsměvem dlouho dívám někomu do očí, tak se ulejvám a vůbec neposlouchám, co říká. Jednou jsem chtěla kamarádovi, kterému umřela maminka, říct opravdu upřímně, jak je mi to líto, a dívat se mu přitom do očí, protože vím, jak na tom lidem záleží. Nacvičovala jsem to doma před zrcadlem a byla jsem přesvědčena, že to zvládnu. Když přišla ta chvíle a měla jsem říct "Upřímnou soustrast", přistoupila jsem k němu, upřímně mu pohlédla do očí a řekla "Všechno nejlepší"!
Když se mě dřív někdo zeptal "Jak se máš?", začala jsem pokaždé usilovně přemýšlet. Ona to není vůbec jednoduchá otázka, ani není specifikováno období, ve kterém se nějak mám, a promyslet to všechno chvíli trvá. Než jsem našla odpověď, jak se vlastně mám, dotyčný zpravidla nevydržel a odešel. Naučila jsem se tedy, že mohu odpovědět "Dobře", a není to lež, ani když se zrovna dobře nemám. Že ten dotyčný vlastně ani nechce vědět, jak se mám (proč se na to tedy ptá, to nevím). V okamžiku, kdy jsem získala jakousi společenskou jistotu a naučila se odpovídat, jeden kamarád se zeptal: "Co je u vás nového?" A jsem tam, kde jsem byla.

Chování autisty

Co se týče mého chování - já nemám často vlastní chování, většinou zrcadlím chování lidí, se kterými se potkávám. Chovám se laskavě k těm, co jsou na mě laskaví, a vyštěknu na ty, co po mně štěkají. Nedokážu se tvářit a reagovat intuitivně jako neautisti, musím nad tím uvažovat a na to v běžném styku není čas. Tak jsem se naučila zkopírovat protějšek. Jestli se tedy někomu nelíbí moje chování, tak by se měl asi zamyslet nad svým.
Druhým mým "hříchem" je upřímnost. Když si o někom myslím něco nelichotivého, tak mu to prostě řeknu a nevidím rozdíl mezi vrátným a ředitelem. Takže pak často slyším "Jak sis to mohla dovolit?" Na to neznám odpověď, to prostě nedovedu pochopit. Chovám se uctivě k vrátnému i k řediteli a řeknu do očí, co si myslím, vrátnému i řediteli, ne jenom vrátnému jako většina lidí.
Když mi někdo nadává, nasadím takový hokejistický výraz (čumím jako puk). Někteří lidé si to vysvětlují tak, že autista nemá city, nic ho nebolí a může se mu ubližovat. Je snad možné řezat rybu zaživa a myslet si, že ji to nebolí, jenom proto, že nekřičí nahlas? My autisti máme s city problém ne proto, že je nemáme, ale že jich máme příliš moc, jsme "přecitlivělí", a když se snažíme zvládat situaci "uvnitř", už nemáme dost energie, abychom ovládali situaci "venku". Podobně je to i s pozitivními city, jsou hluboké a je jich moc. Já ten emoční přetlak ventiluju často tak, že se odklidím někam bokem s flétnou a hraju mariánské písně. To, co mi nejde vyjádřit slovy, vyzpívám flétnovými melodiemi. Je to i způsob modlitby, tak jsem vytáhla flétnu a hrála Ave Maria také v Bologni u hrobu sv. Dominika.

Autistické dítě v kostele je pro ostatní nevychovaný zmetek

Někdy si myslím, že údělem autistů je být ukřižován jako Kristus za hříchy, které nespáchali. Málokdo na světě zažije tolik odmítání, odsuzování a šikanování jako autisti. Málokomu jsou tolik podsouvány zlé úmysly jako autistům. Skoro nikomu není prokazováno tak málo milosrdenství jako autistům. Autistické dítě v kostele je pro ostatní nevychovaný zmetek. Autistický dospělý, který se vzteká, protože nedokáže srozumitelně vysvětlit, o co mu jde, je pro ostatní plný zloby a nenávisti. Řešení je většinou stejné: "Pryč s ním! Pryč s ním! Ukřižuj!"
Rozdíl mezi neurotypickým a autistickým člověkem je jako rozdíl mezi jablkem a ořechem. Jablko je hned k nakousnutí. Kdo zkusí kousnout do ořechu, vylomí si zub. Někdo ořech rozmrzele zahodí a ještě do něj kopne. Ale Bůh stvořil jablka i ořechy. A kdo má trpělivost, aby se dostal pod skořápku ořechu, najde chutné jádro. Tak je to i s autisty, Bůh je stvořil a viděl, že je to dobré. V mém nitru si Bůh učinil příbytek a já tam s ním ráda přebývám. Z každé mé slzy Bůh vytvoří nádherného barevného motýla, protože autisti milují motýly, a jednou budu přebývat u něj na louce plné motýlů.

V dubnu se připomíná přítomnost autistů v naší společnosti

Možná jste si všimli, že některé budovy jsou v dubnu nasvíceny modrými světly. Je to celosvětová aktivita, jež má za cíl upozornit na přítomnost autistů, kteří potřebují vaši pomoc. Ta pomoc spočívá především v přijetí a v povzbuzení, v neodsuzování. Pokud si nasvítíte kostel modrými reflektory a pak z něj vyženete autisty, protože autismus nejde odložit před dveřmi kostela, pak je celé svícení jenom druh jakéhosi folkloru, falešné gesto, jež se zcela míjí cílem.
Jitka Hosanna Štěpánková
redakčně upraveno - nadpis a mezititulky