Červen 2016

Formy vzdělávání jinak.

21. června 2016 v 9:07 | Peter Gray |  Názory

Je reálná reforma vzdělávání možná? Pokud ano, jak?

autor: · překlad: Jiří Košárek · 28. ledna 2012
Je reálná reforma vzdělávání možná? Pokud ano, jak?
Reforma vzdělávání musí nastat vně povinného školního systému.
Od úsvitu institucionali­zované školní docházky zde vždy byli reformátoři, kteří chtěli změnit způsob, kterým školství funguje. Tito reformátoři se dají z velké části rozdělit na směry, které bychom mohli nazvat liberálně-konzervativní a progresivisticky-tradiční kontinuum. Na jednom konci jsou ti, kteří si myslí, že děti se nejlépe učí, když jsou šťastné, mají na výběr, studují věci, které jsou pro ně smysluplné, a je jim dovolena alespoň nějaká kontrola nad tím, co a jak se učí. Na druhém konci jsou ti, kteří si myslí, že děti se nejlépe učí, když jsou pevně řízené a směrované učiteli, kteří vědí lépe než děti, co a jak učit. V průběhu času se vzdělávací kyvadlo pohybovalo podél tohoto kontinua, ale nikdy ne příliš daleko. Laskaví progresivisté, považováni tradicionalisty za měkké, chvíli tlačí na jednu stranu, což nefunguje. A poté pragmatičtí tradicionalisté, považováni progresivisty za zkamenělé fosilie, tlačí na druhou stranu, což také nefunguje.
Kyvadlo se nikdy nedostane příliš daleko, než je zatlačeno zpět opačným směrem, neboť ani jeden typ reforem nefunguje. Progresivistické reformy vložené do systému, ve kterém je od dětí stále očekáváno, že se naučí určité předem dané schopnosti a vědomosti, nefungují proto, že děti si sami nevyberou naučit se specifické osnovy, které jsou od nich očekávány. Nikoli nesmyslné reformy tradicionalistů mají výhodu v tom, že děti mají jasno, co mají dělat a co se mají naučit, ale tyto reformy nefungují proto, že zabraňují kreativnímu myšlení a nejsilněji narušují přirozené způsoby učení. Děti jsou schopny se mechanickým opakováním naučit to, co je k testům potřeba, ale poté si to nepamatují a nepoužívají v každodenním životě, neboť to pro ně nemá žádný význam.
Toto pošťuchování kyvadla je předmětem nekonečných debat a nespočtu knih, napsaných pedagogy. Lidé, kteří tyto knihy píší a kteří pošťuchují kyvadlo, sami sebe nazývají reformátory, ale tyto nepatrné změny nejsou opravdovými reformami.
Co mám na mysli opravdovou reformou?
Opravdová vzdělávací reforma, tak jak ji vidím, vyžaduje zásadní změnu našeho chápání vzdělávacího procesu. Vyžaduje druh změny, který jsem prosazoval v celých sériích esejí tohoto blogu.
Pro začátek to vyžaduje, abychom opustili myšlenku o tom, že vzdělávání dětí by měli řídit dospělí. Jinými slovy to vyžaduje, abychom zavrhli předpoklad, který je základním pilířem našeho současného systému vzdělávání.
V podstatě každý, kdo je součástí vzdělávacího podnikání - jak progresivisté, tak tradicionalisté - je silně přesvědčen o tom, že dospělí by měli řídit vzdělávání dětí. Progresivní pedagogové vidí učitele jako chytré manipulátory dětského prostředí, kteří vše organizují a lehce řídí tak, aby děti hrály ty správné hry, prozkoumávaly ty správné otázky tím správným způsobem a naučily se ty správné odpovědi, aby nakonec byly schopné napsat test. Tradicionalisté se zaměřují na přímější cesty, jak poskytnout ty správné odpovědi, bez her. Obě strany věří, že dobré učení je funkcí dobrého vyučování; jen se neshodují na tom, co je správné vyučování. Obě strany také věří, že je zodpovědností dospělých rozhodnout, co by se děti měly učit, a testovat je, různými způsoby, formálně či neformálně, abychom měli jistotu, že se učí ty správné věci.
Myšlenka, že děti jsou a měly by být zodpovědné za své vlastní vzdělávání, je tématem, který prochází většinou předchozích esejí tohoto blogu "Svoboda učení." Děti přicházejí na svět silně motivované učit se o fyzickém, sociálním a kulturním světě kolem nich; ale potřebují svobodu, aby mohly tento motiv následovat. Během jejich prvních čtyř či pěti let jim většinou tuto svobodu poskytujeme. Během této doby se bez jakéhokoliv vyučování naučí velkou část toho, co se člověk v životě naučí. Naučí se svůj rodný jazyk, základní praktické principy fyziky, psychologii do takové míry, že se stanou experty v tom, jak potěšit, naštvat, manipulovat a okouzlit ostatní lidi v jejich prostředí. Získají obrovské množství věcných znalostí. Naučí se také ovládat přístroje, které jsou jim k dispozici, a i ty, které se nám dospělým zdají neobyčejně komplikované.
Všechny tyto věci dělají ze své vlastní iniciativy, v podstatě bez jakéhokoli řízení ze strany dospělých. Dospělí je nemohou zastavit, aby se toto všechno naučili, jedině že by je zavřeli do skříně. Není to jen několik málo "géniů" nebo jedinečně motivovaných dětí, které to dělají; dělají to všechny děti, kromě těch, které mají opravdu poškozený mozek.
Ale poté, co dosáhnou školního věku, uděláme to samé, jako kdybychom je zavřeli do skříně. Donutíme je chodit do prostředí nazvaného "škola", kde je připravíme o jejich přirozené způsoby učení, takže se samy nemohou učit, a učitelům dáme za úkol je "vyučovat." Takže samozřejmě to, co se dítě v tomto prostředí naučí, je silně ovlivněno učitelem. Je to sebenaplňující se proroctví. Pokud děti zavřeme do prostředí, ve kterém se samy učit nemohou, jejich učení bude nezbytně závislé na vyučování.
Děti se učí báječně, aniž by je někdo systematicky či záměrně vyučoval, ale přesto my dospělí máme, či bychom měli mít zodpovědnost poskytnout podmínky, které dětem dovolí řídit své vlastní vzdělávání. Opravdová reforma vzdělávání je podle mě taková, která tyto podmínky poskytne.
Nejdůležitější podmínkou je svoboda. Aby se děti učily samy, potřebují neomezené množství času pro hraní a zkoumání, potřebují zažít nudu a následně ji překonat, objevit své vlastní zájmy a tyto zájmy následovat. Aby se naučily to, co potřebují, aby se z nich stali vysoce efektivní, produktivní a morální členové širší společnosti, také potřebují bohaté prostředí, ve kterém si mohou hrát a zkoumat. Bohatým prostředím mám na mysli prostředí, které jim umožní smysluplný kontakt s ceněnými nástroji, schopnostmi, myšlenkami, morálními principy, zvyky a smysluplnými debatami širší kultury. Takové prostředí je kromě jiného věkově smíšené prostředí, ve kterém se mladší děti učí nové schopnosti a myšlenky pozorováním a přirozenou komunikací se staršími dětmi a dospělými, a kde se starší děti učí pečovat a vést pomocí interakce s mladšími.
Ve skupinách lovců a sběračů bylo toto vše poskytnuto přirozeně, bez velkého úsilí, protože děti byly automaticky ponořeny do aktivit celé skupiny. Škola Sudbury Valley a ostatní školy, které ji následují, ukázaly, že s trochou přemýšlení a úsilí je možné toto všechno dětem v naší kultuře poskytnout - s mnohem menšími náklady a starostmi než jaké jsou v současném systému státních škol - s úžasnými vzdělávacími výsledky. Mnoho rodin, které své děti "odškolilo", také přišly na způsoby, jak poskytnout bohaté prostředí, které je potřebné pro to, aby se jejich děti úžasně vzdělávaly samy.
Opravdová reforma není možná uvnitř existujícího tradičního školství.
Můj přítel a kolega, evoluční biolog David Sloan Wilson, používá frázi "Odtud se tam dostat nemůžeš", která se vztahuje k základnímu principu evoluce, a to jak kulturní tak biologické. Organismy, ať už to jsou biologické organismy jako dinosauři nebo kulturní organismy jako je náš systém povinné školní docházky, jsou schopny postupné evoluční změny, ale ne nekonečně. Někdy se odtud tam prostě nedostanete. Existující struktura je postavena takovým způsobem, že nemůže být změněna způsoby potřebnými k požadovaným adaptivním výsledkům. Dinosauři dosáhli bodu, ve kterém se již nemohli změnit, aby se přizpůsobili novým životním podmínkám, a tak vymřeli a mezery byly zaplněny vysoce adaptabilními malými tvory, které nazýváme savci. Náš systém povinného školství - který vznikl původně pro účely indoktrinace a pro průpravu poslušnosti - nemůže být změněn tak, aby efektivně plnil funkce opravdového vzdělávání.
Postupná změna našeho současného systému nemůže mít v žádném případě za následek druh vzdělávací reformy, kterou nazývám opravdovou reformou. Malé krůčky, které se zdají jít správným směrem, prosazované progresivními pedagogy, uvnitř tohoto systému selhávají. Selhávají, protože nefungují, když jsou provedeny pomalu jeden po druhém. Trocha "svobody" v systému, ve kterém je úspěch měřen pomocí testů, nefunguje, protože svobodné děti si nezvolí naučit se odpovědi na test. "Hra" v prostředí, kde jsou děti odděleny podle věku a ve kterém jsou omezeny v tom, co mohou hrát, není zvláště efektivní vzdělávací pomůckou.
Navíc systém školství, stejně jako dinosauři, vyrostl do takové velikosti a nemotornosti, že vzdoruje silám, které se ho snaží výrazně změnit. Je to ohromné podnikání, zaměstnávající miliony lidí, jejichž vlastním zájmem je, aby pokračovalo bez větších změn. Jelikož jejich zákazníci tam jsou z donucení, nepociťuje žádnou motivaci pro změnu, která by zákazníky uspokojila. A protože vzdělávání je povinné již po několik generací, téměř každý jím prošel a život bez něj si neumí přestavit. Jednu věc, kterou povinné školství vyučuje velice dobře, je mylné přesvědčení, že pro učení potřebujeme povinné školství.
Z těchto a mnoha dalších důvodů je opravdová reforma uvnitř existujícího systému nemožná.
Opravdová reforma nastane jen tehdy, když dostatečné množství lidí odejde z tradičního školství.
Většina lidí je dnes přesvědčena o tom, že náš systém povinného školství, nebo nějaká jeho verze, je nezbytný pro vzdělávání v naší společnosti. Když mluví o reformě, mluví o pošťuchování kyvadla jedním či druhým směrem. Ale rostoucí menšina přemýšlí jinak. Jsou to lidé, kteří stejně jako já nevidí žádnou naději pro efektivní změnu uvnitř systému. Někteří tito lidé vybírají a dokonce zakládají radikálně netradiční školy, po vzoru Sudbury Valley. Jiní volí domácí výuku nebo unschooling (což je v podstatě domácí výuka řízená dětmi), a mnoho z těchto lidí se sdružuje, aby pro děti vytvořili bohaté vzdělávací prostředí, jako je Open Connection v Pensylvánii. Tyto malé školy a vzdělávací centra jsou v současné době jako malí savci pozdních druhohor, kteří se snaží vyhýbat obrovským dinosaurům. Ale budoucnost podle mého patří jim.
Zde je scénář opravdové vzdělávací reformy v naší společnosti, který si představuji. Trend lidí, kteří odcházejí z tradičního školství, bude pokračovat a zrychlovat. Bude zrychlovat, protože s každým dalším člověkem, který opustí tradiční školství, se tato volba stane méně divnou v očích ostatních. Jsme tvorové konformity, alespoň většina z nás. Málokdo se odváží chovat se způsoby, které ostatní považují za nenormální. Ale jak čím dál více lidí bude opouštět systém, dříve nebo později dosáhneme bodu, kdy každý bude znát alespoň jednu rodinu, která tuto možnost zvolila, a kde může každý vidět, že tato možnost znamená šťastnější děti, které mají v naší společnosti stejné možnosti úspěchu. Lidé postupně svůj přístup změní. "Hej, není nutné dělat školní výuku tak, jak nám diktuje tradiční školství. Můžeme si hrát, zkoumat, užívat si dětství a přitom se učit."
Lidé pochopí, že mají na výběr. Co si zvolí - tradiční školství, kde musejí dělat, co je jim řečeno, nebo svobodu? Co si lidé vždy zvolili, když opravdu pochopili, že mají možnost mezi svobodou a diktaturou?
Časem dosáhneme bodu zlomu. Počet lidí, kteří pro své děti zvolí svobodu, bude tak velký, že již nebude dostatečný veřejný zájem financovat tradiční školy. Místo toho zde bude požadavek na vytvoření bezpečných parků, řemeslných center, vybavených knihoven, škol typu Sudbury Valley, kde si děti mohou hrát a zkoumat, a dalších úžasných veřejných vzdělávacích center - míst, které poskytují bohaté příležitosti pro učení bez donucení. Tato místa budou mnohem levnější než naše státní školy. Je velmi drahé držet děti ve školách, ze stejného důvodu, z kterého je velmi drahé držet zločince ve vězeních.
Jak dlouho to bude trvat? Nevím, ale myslím si, že to můžeme urychlit tím, že umožníme svobodný výběr vzdělávání na politické úrovni. V některých státech jsou zákony o povinné školní docházce nastaveny tak, že otevření školy typu Sudbury Valley, unschooling či mnoho verzí domácí výuky je nezákonné. Někteří lidé, kteří mají prostředky na najmutí právníků, našli způsoby, jak tyto zákony obejít; ale je to složité a pro mnoho rodin nemožné. Pojďme nejdříve umožnit svobodu výběru vzdělávání a poté, jak říkají moji kapitalističtí přátelé, nechme rozhodnutí na trhu. Moje peníze jsou k dispozici.



Pokud si také myslíte, že klasická škola není ideálním řešením pro naše děti a chcete vědět více o svobodném vzdělávání, přihlaste se do našeho Newsletteru, sledujte naší stránku na Facebooku nebo se zaregistrujte a spojte se s ostatními. Známe reálné řešení vzdělávání pro 21. století.

Peter Gray
Peter Gray

Peter Gray

Peter Gray je výzkumným profesorem psychologie na Bostonské univerzitě. Provedl a publikoval výzkum komparativní, evoluční, vývojové a vzdělávací psychologie; publikoval články o inovativních vzdělávacích metodách a alternativních přístupech k vzdělávání; a je autorem Psychologie (Worth Publishers), vysokoškolské učebnice k úvodu do psychologie, která je nyní již v 6. vydání. Vystudoval Columbia University a získal doktorát v biologických vědách na Rockefellerově univerzitě. Jeho současný výzkum a psaní se primárně zaměřuje na přirozené způsoby dětského vzdělávání a na celoživotní význam hry. Jeho vlastní hry zahrnují ne jen výzkum a psaní, ale také cyklistiku, jízdu na kajaku, lyžování a pěstování zeleniny.

Newsletter

"Po dlouhém životě a třiceti letech v zákopech veřejného školství jsem došel k závěru, že genialita je na každém rohu. Potlačujeme svoji genialitu jen proto, že jsme ještě nepřišli na to, jak řídit populaci vzdělaných mužů a žen. Řešení je podle mě jednoduché a překrásné. Nechme je řídit sami sebe." - John Taylor Gatto
Citáty...

Školský zákon 1.9.2016

18. června 2016 v 23:19 | www.zmenyzakonu.cz |  Názory
Celý zákon je příliš obsáhlý,proto klikněte prosím na odkaz níže:



Řvi potichu,brácho

13. června 2016 v 9:21 | Ivona Březinová
Jakého člověka si představíte pod pojmem autista? Starší generace asi někoho jako je Rain Man. Mladší už znají zkratku PAS a mnozí z dětí s touto diagnózou jsou integrované v běžných školách. Málokdo si ale dovede představit, jaké to je, když se vám autista narodí.
Tři roky sbírala spisovatelka Ivona Březinová informace k autismu, než dala dohromady novou knihu Řvi potichu, brácho. V ní na příběhu dvou čtrnáctiletých chlapců popisuje různorodou škálu poruch autistického spektra. Chodila sbírat zkušenosti do gymnázia, kde mají dlouhodobou zkušenost s integrací dětí s Aspergerovým syndromem, který je laiky považován za mírnou formu autismu. Vyzpovídala mnohé rodiče a pozorovala jejich autistické děti.
"Jako matka dvou dcer jsem samozřejmě nejvíc cítila s maminkou dvojčat, z nichž jedno je zdravé a druhé má nízkofunkční autismus. Při psaní se stávám součástí děje a intenzivně prožívám pocity svých postav. Být touhle maminkou bylo velmi vyčerpávající. A to jsem její pocity prožívala jen několik týdnů. Vlastně si vůbec neumím představit, že by to tak mělo být celý život. Asi bych se snažila být silná jako ona. Jestli bych to však zvládla, to opravdu nevím," zamýšlí se autorka.

Dejte ho do ústavu

V knize jsou vykresleny situace, které zná každý rodič dítěte s vývojovými odlišnostmi. Od nepochopení přes rady, že ho nemá dotyčný rozmazlovat, ale pořádně mu nařezat, až po odsouzení a nadávky, že je to "retard". I návštěva sociální úřednice, která přišla pouze s radou, "dejte dítě do ústavu", je původem z reálného života.
REKLAMA*
"Rodičovské stesky se sobě navzájem nápadně podobaly. Náhodný okolojdoucí, který je přítomný nějaké 'scéně', nemusí pochopit, že dítě, které sebou na ulici praští na zem, kope kolem sebe a zuřivě a sprostě nadává, není nevychovaný fracek, ale vylekaná bytost právě zahnaná do úzkých." Jinakost je podle Ivony Březinové velké téma. "Pochopit a přijmout ji je ve své podstatě obohacující. Mělo by to být samozřejmou součástí potkávání se člověka s člověkem."

Můj sourozenec je autista

Nízkofunkční autista Jeremiáš má ještě dvojče Pamelu. Ta je pro maminku často oporou. V rodině chybí otec, o to větší dcera nese břímě, které ji činí dospělejší oproti jejím vrstevníkům.
"Pamela instinktivně vnímá, že musí mámu občas podržet nad vodou, aby se nezhroutila. Navíc si maminka tenhle fakt uvědomuje a nijak ji netěší, že těžké postižení jednoho dítěte vlastně poznamenává i to druhé. Ale je to špatně? Pamela je díky svým prožitkům nejen silnější, ale i mnohem empatičtější ke svému okolí. I proto dokáže navazovat vztah s Patrikem, chlapcem s Aspergerovým syndromem, a učit se mu rozumět, ačkoliv pro ostatní spolužáky je tenhle kluk podivín z jiné planety," popisuje svoji literární dceru Ivona Březinová.

Ve třídě máme Aspergera

Čtrnáctiletý Patrik s Aspergerovým syndromem to nemá ve škole lehké. Je velice inteligentní, takže vnímá chyby učitelů, pokud se nepřipraví na hodinu dobře, a protože mluví přímočaře, bezelstně, tak jim to bez obalu řekne. Neumí rozeznat vtip, ironii, vše bere logicky, nepoznává výrazy lidí. Vytváří si "ksichtník", do kterého si kreslí každý výraz, který rodiče udělají. Učí se je zpaměti, a pokud pak někdo v okolí udělá stejný výraz, už ví, že je to třeba smutek, úžas nebo smích.
Spolužáci ho příliš neberou, jeho jinakosti nerozumí. "Náznaky šikany jsem do textu vložila na základě různých informací z jiných zdrojů, ne z konkrétní školy. Moje vymyšlená škola také nemá zdaleka takové zkušenosti se začleněním žáků s PAS jako například Gymnázium Jiřího Gutha Jarkovského v Praze, kam jsem chodila na náhledy. Toto gymnázium je v inkluzi myslím opravdu daleko. Ne všude soužití funguje tak dobře, jako tady."

Nechci se vracet

Pro Ivonu Březinovou je tato kniha tou, kterou nemůže přečíst znovu. "Drsné příběhy při psaní bolí. Zvlášť Řvi potichu, brácho je ještě velmi čerstvé. Potřebuji k tomu příběhu získat odstup." Možná nevědomky vyslovila to, co často říkají matky dětí s autismem. Nechtěly by se vracet o týden, měsíc, rok nebo i více let zpět.
Často se jim právě tím, že svému dítěti víc porozumí, díky správné diagnóze a pomoci od odborníků, uleví. A rozhodně by se nechtěly vrátit do časů, kdy jenom vnitřně tušily, že jejich dítě je jiné a okolí jim to dávalo znát a ony nevěděly proč. Jakmile dítěti s autismem - a to platí pro jakoukoliv jinakost - porozumíte, přijde vám mnoho věcí, které dělá a nad kterými přemýšlí, jako logické a vlastně správné nebo zajímavé.
Téma Aspergerův syndrom se stává čím dál populárnějším. Objevuje se v seriálech, filmech, v sitcomech a často se lidé smějí tomu, co takový "aspík" vysloví. Je správné, že se o lidech s PAS mluví a nežijeme pouze v mýtech o nich. Mnohdy nám ukáží pohled na svět, který je velmi zajímavý a inspirující.

Není to fikce

Psycholožka Veronika Šporclová, která ke knize dělala odborné korektury říká, že přestože nejde o konkrétní reálný příběh, není to ani fikce: "Je to opravdu to, s čím se rodiče autistických dětí a jejich okolí potýkají. Možná o to je to dojemnější, že to Ivona Březinová dokázala postihnout. Knížka dává krásný vhled do života rodiny dítěte s PAS, moc hezky seznamuje čtenáře s tím, co vlastně výchova a vzdělávání dítěte s autismem obnáší. Takže i pedagogové, kteří tomuto problému nerozumí, mohou do jejich světa díky této knize proniknout a mohou autismu lépe porozumět."
Dagmar Edith Holá
Tuhle knížku jsem musela číst na etapy,protože je stejná jako život.

Inkluze očima pana ředitele.

7. června 2016 v 17:59 | Ludvík Zimčík |  ZŠ Březová..český unikát

Inkluze je iluze eurounijních byrokratů, řekl PL ředitel školy Zimčík

7. 6. 2016 16:30
ROZHOVOR Ministryně Valachová nikdy nestála za katedrou. Jenom tlumočí, co jí řeknou. Máme výborné speciální a praktické školy. Experimenty nepotřebujeme. Inkluze je překotná. Financování regionálních škol se zatím nezměnilo. Školství má úplně jiné problémy. Na ministryni se přisály nejrůznější neziskovky. Ty prorůstají jako chobotnice do všeho kolem. Společné vzdělávání poškodí normální žáky. Co budete dělat na druhém stupni se žákem, který obtížně čte? Učitelé budou z inkluze stále ve větším stresu. Na společné vzdělávání nebudou peníze. Odhaduji, že to celé povede ke vzniku dalších soukromých škol. Rodiče nebudou chtít nechat své děti mezi mentálně postiženými spolužáky. To nám řekl PaedDr. Ludvík Zimčík, ředitel základní školy v Březové u Uherského Hradiště.
Inkluze je iluze eurounijních byrokratů, řekl PL ředitel školy Zimčík
Foto: Archiv LZ
Popisek: PaedDr.Ludvík Zimčík, ředitel školy v Březové
Sněmovna na konci května přehlasovala veto prezidenta Zemana ohledně novely školského zákona. Ta předpokládá zavedení tzv. inkluze od 1. září letošního roku. Řekněte mi, proč jsou na MŠMT tak pokrytečtí a nejsou schopni uznat, že prostě všechny děti nejsou stejné. A pro některé je i vhodnější zůstat ve speciálních školách? Jde o tlak z Bruselu?
Inkluze bude na školách "spuštěna" 1. září 2016. Samozřejmě to přichází odjinud. V médiích najdeme dostatek informací o tom, proč je třeba zavést společné vzdělávání (nerad používám pojem "inkluze", neboť je to spíše společné vzdělávání). A stejně jde hlavně o vytváření dojmu o společném vzdělávání, určené eurounijním byrokratům. K inkluzi v podobě, v níž ji spouští ministryně Valachová mám řadu výhrad. Já na rozdíl od ministryně pracuji ve školství téměř čtyřiatřicet let - mám zkušenosti s mateřskou školou, základní školou, střední školou, vyšší odbornou školou a vysokou školou, mám zkušenosti s praxí na veřejných i soukromých školách. Ministryně nikdy nestála za katedrou, nebyla v "první linii", nikdy neučila. Pouze tlumočí, co jí řeknou, podsunou, připraví lidé z jejího týmu, z okruhu, který na ministerstvu pečlivě filtruje, co jí předloží. A to jsou lidé, kteří také nikdy neučili. A dále jsou to lidé, kteří sedí ve svých krásných, drahých a pěkně zařízených kancelářích v různých neziskovkách, které se kolem ministryně točí a vedou moudré řeči. Chtěl bych vidět ministerského úředníka nebo představitele některé neziskovky, jak bez zkušeností předstoupí před žáky a začne vyučovat. Ať to předvedou. Ale kritizovat tuto nepřipravenou inkluzi se "nesmí".
Mluvíte o společném vzdělávání. To - pokud vím - ale v ČR již dávno funguje. Tak k čemu ty novinky od září?
Samozřejmě. Máme výborné speciální a praktické školy, dobrý systém integrace a nepotřebujeme nové experimenty. Naše škola má s dětmi se speciálními vzdělávacími potřebami roky řadu zkušeností, je třeba zdůraznit, že zkušeností pozitivních. Jenže zrušení přílohy rámcového vzdělávacího programu a cíl dostat všechny děti s lehčím mentálním handicapem do běžných tříd je špatný stejně jako překotné posilování společného vzdělávání bez toho, že by se předtím změnilo financování regionálního školství. S tímto společným vzděláváním v nové podobě nesouhlasím na základě znalosti, praktických zkušeností a přesvědčení. Jsem proti tomuto způsobu zavádění inkluze do školství. Školství má řadu problémů, které nikdo neřeší, např. vzdělávání budoucích i stávajících učitelů, nedostatek financí, zasahování kdekoho do školy a jejího života, přetíženost učitelů…
Byla ministryně školství Valachová v uplynulém čase silná v argumentech, když odůvodňovala inkluzi?
Byla to jen silná slova, ale na pozadí slabých argumentů. Ministryně uvádí, že od 1. září 2016 nemění pravidla hry, že mění jen to, že když se učitelé setkají s případem žáka se speciálními vzdělávacími potřebami poprvé, budou mít reálnou podporu přes školská poradenská zařízení. A že to nebude jen na nich, ale finanční prostředky ministerstva a kraje zajistí, aby mohli mít třeba nižší počet žáků ve třídě nebo aby mohli žáky s podobnými problémy vzdělávat ve speciální třídě. To je pokrytectví.
V čem ho vidíte?
Pokrytectví je v tom, že o osudech nás všech rozhodují lidé, kteří, i když jsou někdy voleni, nemají odpovědnost za svá rozhodnutí. Pokrytectví je i v tom, že ministryně uvádí, že komunikuje s rodičovskými sdruženími, s učiteli, že se zajímá o jejich názory. No právě, ale s kterými? Jen s určitými, pečlivě vybranými, s těmi, co jí do očí neřeknou skutečně pravdu. Největším průšvihem je ovšem to, že kolem ní krouží, má u ní otevřené dveře skupina lidí, kteří, nevoleni nikým, se přisáli na stát v podobě různých neziskovek a ve jménu krásných myšlenek, dopředu odsouzených k nesplnitelnosti, začínají jak chobotnice prorůstat do všeho, kam se rozhlédnete. A paní ministryně se podobnými skupinami (neziskovkami) obklopila a dopřává především jim sluchu. Já bych s ní rád komunikoval, ale jak, když od 15. března tohoto roku nedokáže odpovědět na můj dopis, který mj. otevírá pro jejího úředníka nepříjemné téma? Abych ministryni nekřivdil. Jsem přesvědčen, že se k ní můj řádně odeslaný dopis nedostal, že je tzv. "u ledu".
Zdá se mi rozumný postoj prezidenta Miloše Zemana, že třeba tělesně postižené děti patří do normálních tříd. Ovšem děti, které mají jisté mentální postižení po mém soudu - laicky řečeno - "atmosféru třídy" naruší. Jaké nároky to přinese na samotné učitele?
Společné vzdělávání nesplňuje a nesplní proklamovaný požadavek stejných možností všem - na jedné straně otevírá větší šance dětem se speciálními vzdělávacími potřebami, ale na úkor žáků, kteří jsou schopni rychleji a snáze zvládat učivo, a přesto budou nuceni navštěvovat, přinejmenším během povinné školní docházky, běžnou základní školu (zejména na vesnicích), neboť kolik rodičů si dovolí platit školu soukromou? Na prvním stupni základní školy výuku se žáky s lehkým mentálním postižením ještě jde smysluplně zorganizovat a provádět, ale co chcete dělat na druhém stupni se žákem, který např. s obtížemi čte a zvládá základní matematické operace např. do 1000?
K čemu taková výuka povede?
Jen k formálnímu rádoby vzdělávání. Určité neziskovky budou mít pocit, že jsou žáci se speciálními vzdělávacími potřebami začlenění do běžných tříd. Nebudou. Budou spíše přítomni v běžné základní škole, budou mnohdy trpěni, odstrkováni, vysmíváni. Větší počty žáků ve třídě neumožní individuální přístup. Učitelé z toho budou ve stále větším stresu, neboť mimo poučování rádoby odborníků, kteří sice umějí hezky mluvit o základním školství, kteří je ale budou jen poučovat a peskovat, jak to mají udělat, se jim žádné jiné pomoci nedostane. Ve třídě na to zůstanou sami. A učitelé zodpovídají za výsledky třídy, ne ti různí rádoby odborníci vyjadřující se ke společnému vzdělávání.
Jste úspěšným ředitelem školy. Jak odhadujete, že to s inkluzí dopadne?
Pro připomenutí těm, kteří sice umějí hezky mluvit o základním školství, ale už dlouho je jim realita základních škol vzdálená, neboť současnou základní školu skutečně zevnitř neznají. Měli by se seznámit, a to osobně, nikoliv zprostředkovaně, se skutečným stavem na základních školách. Měli by vědět, k jak výrazným změnám dochází v chování a postojích dětí už ve věku prvního stupně základní školy a zda tyto změny může zvládnout často vystresovaná "úča".
A ty reálné dopady...
Rodiče dětí, které mají speciální vzdělávací potřeby - ať jsou to děti s ADHD, s Aspergerovým syndromem, s poruchou autistického spektra, ale také děti s výchovnými problémy, vývojovými vadami, žáci s určitým zdravotním znevýhodněním nebo děti cizinců, které nezvládají jazyk - narážejí i nyní a stále více budou narážet na odmítání ze strany škol (případným kritikům výše uvedeného nabízím přijet do naší školy a já jim klidně budu citovat ze stovek mailů, dopisů i odborných zpráv - samozřejmě při zachování anonymity osobních údajů - jaká je skutečnost na mnohých školách) nebo na odmítavé reakce ostatních dětí ve třídě.A stejně tak na tom budou i učitelé, kteří se mají vypořádat s problémy všech dětí, které se zrovna sešly ve třídě. Ministryně nemluví o tom, že zvýšené finance mají být přiznávány jen nově diagnostikovaným případům žáků se speciálními vzdělávacími potřebami. V běžných školách jsou již nyní integrovány tisíce postižených dětí, dětí s poruchami učení či mentálním nebo fyzickým postižením;společně se zdravými se vzdělávají už dnes. Jedinou změnou má být rozšíření prostředků na dovzdělání dostatečného množství kvalifikovaných speciálních pedagogů a asistentů a navýšení podpory pro školy i rodiče. Ne pro učitele. MŠMT slibuje peníze na pomůcky a asistenty, ale ne na práci učitelů, která z inkluze vyplývá. Ale zodpovědnost za výsledky nemá asistent, ale špatně placený učitel.
Také inkluze je samozřejmě i o penězích. Bude jich na ten zvláštní experiment dost?
Vypadá to, že financí od září nebude dostatek, a tudíž se bude s asistenty šetřit. Zřejmě je budou přednostně přiznávat lehce mentálně postiženým žákům, kteří jsou ovšem na 2. stupni ZŠ již spíše ve fázi nevzdělavatelnosti, asistenti jsou jim na úrovni např. 8. a 9. ročníku málo platní. Těmto dětem to nepůjde, ztratí to základní, co budou v životě potřebovat - samostatnost. A naopak např. žáci se speciálními poruchami učení, třeba dyslektici, dysgrafici, kteří při patřičné pomoci vzdělavatelní jsou, na to budou doplácet. Mezi pedagogy se mluví o tom, že už dnes se píší hraniční posudky, aby většina žáků neměla na nic nárok, a tedy nečerpala finance. Tímto administrativním způsobem se z řady žáků se speciálními vzdělávacími potřebami stanou děti téměř zdravé. Papírově budou zdravější, tudíž schopny chodit do třídy s ostatními, a tím nemající nárok na podporu od státu. A když se výsledky ve třídě zhorší, může za to učitel; a když se zhorší výsledky školy, může za to ředitelka či ředitel.
K čemu tohle všechno, co jste naznačil, povede především?
Ke vzniku dalších soukromých základních škol. Tento trend bude nabírat na obrátkách. A právě tam budou přesunovány děti těch rodičů, kteří je nebudou chtít mít v jedné třídě s handicapovanými. Špatně placení učitelé na to od září zůstanou sami a ještě více budou rezignovat. Kolik z nich dokáže celý školní rok např. bez problému spolupracovat s asistentem, dvěma asistenty, nechat se poučovat, nechat si mluvit do výuky, ale přitom naučit žáky na různých vzdělávacích úrovních? Vyučovací hodina má přece jenom 45 minut. Ono proklamované navýšení finančních prostředků pro inkluzi se v posledních dnech začíná povážlivě zadrhávat. Závěr bude takový, že učitelům přibude řada nových povinností v souvislosti s inkluzí, ale peněz budou dostávat méně.

Psali jsme: